Můj milý deníčku III (ze života pravé blondýnky).

To Ti byla nádherná limousína, uvnitř táflování z pravého E-benu! ukazoval Ce Le Brita. A když jsi zmáčknul takový knoflík, přijel dozadu stříbrný podnos s vybranými nápoji a exotickým ovocem (kam se na to hrabala Emanuelova zasouvací střecha!).

Pozn. Z toho jsem ihned poznala, že jsem si nakonec vybrala dobře.

Slupla jsem jahodu a zavrtala se do hebkého sametového sedadla. Ce Le Brita nenápadně položil ruku kolem mé polární hyeny. Zaostřila jsem na jeho obličej (jsem totiž poněkud krátkozraká, ale brýle mi nesluší – je to k nevíře, deníčku, ale JE to tak). A taky už mi není osmnáct … ovšem dáma nikdy neprozradí svůj věk, dokonce ani deníčku. Avšak já můžu díky pleťovému krému, který mě omladil již o 125%, čerstvou plnoletost úspěšně předstírat.

Ce Le Brita měl ostré rysy, velký nos, avšak poněkud ustupující vlasový porost (tomu se říká vysoké čelo) a bradu (jak se říká tomuto jevu nevím). Romanticky připomínal Kevina Kostnera. 

„Tak copak se Vám stalo, slečno?“ pravil konejšivě, protože jsem se stále třásla prožitou Strašnou Událostí. A ve zpětném zrcátku jsem navíc zahlédla Emanuela, jak pročesává mnou opuštěné křoví. Limousíny si ani nevšiml! Považoval mne totiž za nepříliš bystrou dívku.

Pozn. Jen my dva víme, milý deníčku, jak hluboce se mýlil.

Vyprávěla jsem mu historku z Hrbáče u matky boží (kterou napsal Viktor Hýgo). Já byla Esmeralda a Emanuel zlý kněz, který mě natolik chtěl, že se z toho zbláznil.

Ce Le Britova druhá ruka přistála na mém poodhaleném koleni. První ruka mi sundala polární hyenu z ramen. Současně se spustila opona mezi řidičem a námi a skla limousíny mírně potemněla. Jeho obří nos se přibližoval k mému.

„Ubohé dítě, jak jste trpěla,“ vrkal Le Brita. Mumlal si u toho nepochopitelně mé souřadnice (zřejmě se mu líbila čísla 90,60,90 a jejich případné kombinace).

Na pozadí mi běžel zamlžený obrázek: Emanuel nahlíží do okénka limousíny, vidí mě a Ce Le Brita, svírá pistoli… Nakonec obrací zbraň proti sobě, protože neunese Ten Pohled (tuhle část jsem si jen představila jako zajímavý konec).

Preventivně a ve zmatcích jsem omdlela.

Pozn: Abys rozuměl, milý deníčku, omdlela jsem jenom jako. Ve skutečnosti jsem sledovala po očku dění kolem sebe.

Ce Le Brita si hluboce povzdechl. Odstrčil mé bezvládné tělo, vytáhl oponu a zavrčel na řidiče: „Jeďte!“

Emanuel zběsile poskakoval za sklem, ale Le Brita jej neviděl.

Limousína se dala do pohybu. Emanuel zmizel. Bylo mi podivně smutno, asi proto, že jsem si na něj za ty tři měsíce docela zvykla. 

Pozn. Opravdu má Le Brita hezčí limousínu, tak nevím, co mě to napadlo s Emanuelem za pitomost. A určitě není Ce Le Brita špinavý a jeho peníze jsou úplně čisté, jsem o tom pevně přesvědčena. Je to totiž skutečný anglický gentleman s francouzskými předky, jak plyne z jeho šlechtických titulů. Trošku mi tam chybí Von a Sir, ale co není, může být, viď, deníčku! Šikovná blondýnka dokáže zázraky, zejména je-li tak hezká, jako já.