Puberťáci v Moulin Rouge aneb Za hranice reálného socialismu

O chlípném ministrovi, jak jsem se ocitla ve třinácti v Moulin Rouge a jak to bylo ve skutečnosti s tím žebrákem, co upíná oči na Východ do ráje. Jak žrali francouzi Gotťáka a mysleli, že bydlíme na stromech. Jak vyšetřují pubertální holky francouzští lékaři. Jak jeptišky a učitelky nakrmily ryby v Atlantiku.  

 Chyba v Matrixu

Špitalo se o tom tajně na dívčích záchodcích. Iva Š to slyšela od Jany B, které to práskl Petr M, když mu ukázala kalhotky s nápisem Mondey. Prý pojedeme do Francie, na výměnný zájezd. Jsme experimentální třída na sklonku reálného socialismu, buší do nás francouzský jazyk, který je záhadný, přitažlivý a naprosto nelogický.

Chrčíme na sebe jak stádo zombiků, aby z nás vypadlo to jejich vzrušující „er“. Lámeme si jazyk a hlasivky. Fráze se učíme zpaměti. „Gu'est ce qu'il ya de nouveau?“ se čte „kes kilja d nuvo“ a znamená to „Co je nového?“ Lavice nám zdobí francouzská jména (jsem Solange).  Každej vyfasujeme jednoho žabožroutka. Píšeme si tou jejich hatmatilkou dopisy (jak se mám, jak se máš ty a jak je ve škole, takové intelektuální plky) a posíláme kresbičky. Smějeme se, když zjistíme, že mají na autech nápis „Police“. 

Navíc dostaneme extrémní dávku ruštiny, abychom jako z toho imperialistického jazyka nechytili nějakou nemoc. Takže do nás modrý přízrak s náturou armádního generála láduje azbuku a Vojnu a mír.

A za tohle všecko nás čeká v sedmičce sladká, tajemná pusa. Francie. Brno má totiž družbu s hlavním městem Bretagne. Těšíme se celých pět let víc než na stromeček. Jsme šíleně zvědaví, dosud jsme nepoznali nic než tváře "lidově demokratické republiky".

Za železnou oponu můžou v té době jen mimořádně aktivní komanči nebo estébáci, včelka Mája a Karel Gott. Jsme něco jako chyba v Matrixu.

Cesta za zrcadlo

Řítíme se do Absolutního Tajemna. Vzrušení, nadšení, uhrovití, v džínách z Tuzexu a košilích z Mosilany. Mačkáme se u okna mezinárodního vlaku a vyhlížíme žebráky, důvěrně známé z učebnic občanské nauky. Taky zlého imperialistu a mandelinku bramborovou ;-). I když na ně moc nevěříme, tak co kdyby...    

Ve vlaku s námi jede papaláš z ministerstva. Se svou milenkou, jak záhy pochopíme. Je to naše francouzštinářka. Strašně stará, minimálně pětatřicet, prdel jak štýrský valach ... ale proti gustu, žejo.

Auta, lidé i domy hýří barvami, úsměvy a fasádami. Německo, Paříž, Rennes. Začínají naše tři týdny za zrcadlem.